29.9. 2310 – 4:09
Posledních pár dní bylo peklem. Celtour se začíná rozpadat v základech a toxický látky už na pár místech zahltily ovzduší. Všichni víme, že tu dlouho nebudeme. Ale kam máme jít. Podle Kinga je venku pár živočišných forem. Něco zmutovalo a něco se vyskytlo v době Střetu. Viděl je svým kukátkem, který má v odkryté části bunkru. Prý by se tam dalo přežít. I otec měl před pár lety návrhy, jako statická helma nebo filtrová kapsa. Naše improvizovaná rada byla však vždy proti. Hlavně Bacman – samozvyný vůdce naší sedesáti člené komunity.
Kvůli neustálím nočním pracím na těsnění jsem ani neměl čas psát. Zrona teď všichni spí, ale já nemůžu usnout. Pořád jako bych slyšel unikat vzduch, plyn nebo nedejbože toxiny. Asi už mi hrabe, musím spát.
29.9. 2310 – 7:31
Všichni jsou vzhůru a já taky. Musím pořád myslet na ty zvuky v noci. Nejsou to jen úniky vzduchu. Slyším často i skřípění ocelových plátů Celtouru, jak se konstrukce svírá pod tlakem do sebe. Je to děsivé. Jako bych se dusil. Všude se bojím dýchat. Otec už není ve své posteli a matka se po něm schání, měl bych jí pomoct.

30.9. 2310 – 16:48
Otec už je den pryč, a nemůžeme ho najít. Asi u sebe nemá lokátor. Ale kam se tady může ztratit. Panuje tu neskutečně hustá nálada. Všude jen od výpadků proudu tma a každý teď mluví o podivných stínech.
K tomu všumu jsem si sehnal otcovu masku, na které pracoval, a všude ji nosím. Od té doby mě tak nebolí hlava a cítím se lépe. Matka i všichni ostatní ale ničemu nevěří. Becman mě několikrát nutil ji sundat. Věděl jsem, že mi pomohla, ale nikdo by mi nevěřil.

31.9. 2310 – 19:13
Dnes je smutečný den. Je to hodina, co zemřel Harvey, desetiměsíční chlapec paní Nurrtové. Všichni se cítíme čím dál hůř a Bacman rozhodl, že odsud musíme vypadnout.
Jestli už není pozdě.